A co když je to dobrý buldozer?

Z druhé strany věci…

Měla jsem možnost přemýšlet i nad tím, jestli je taková buldozeří nátura k něčemu vůbec dobrá. A myslím, že pokud zrovna nenarážím hlavou do zdi, tak jsem za svůj temperament i vděčná.

Díky své ctižádosti a disciplíně jsem tam, kde jsem. Plním si své sny, pomalu, ale jistě. Už sedmým rokem pracuji s lidmi, a i když to někdy nebylo snadné, nikdy jsem se nevzdala, a teď – týden co týden – chodím šťastná jak blecha za svými klientkami a klienty.

Ten můj vnitřní buldozer mě stále tlačí ke vzdělání a posouvání toho, co umím, takže věřím, že má práce dává smysl nejen mně, ale i lidem, kteří se z klientů stávají mými přáteli.

Za ta léta, co pracuji ve fitness jsem si vypěstovala super disciplínu, takže když si řeknu, že budu třikrát týdně běhat, tak prostě jdu. Nepřemýšlím nad tím, když se pro něco rozhodnu a dává mi to smysl, tak do toho jdu po hlavě a naučila jsem se tak dotahovat věci do konce.

Mám na čem pracovat.

Na jedné věci musím ale ještě hodně zapracovat. Tím, že pracuji z domu – ať už je to psaní blogu, e-booků, výživové poradenství, nebo psaní disertační práce, jsem si de facto udělala kancelář z vlastního obýváku. Což má spoustu výhod – nemusím si platit žádný prostor, můžu pracovat, kdy se mi zachce, když usnou děti… ale to taky představuje ten zásadní problém v mé hlavě.

Mám pocit, že jsem stále v práci a tím pádem jsem se doposud snažila každou volnou vteřinu prací využít. Což mě vlastně asi přivádí k mé zlámané kostičce, která mi tento způsob bytí momentálně překazila. Zřejmě v tu nejvhodnější možnou dobu, než by ta srážka mého buldozeru s jiným vesmírem byla ještě tvrdší.

Pořád pracuju, ale jiným tempem, s jiným vědomím a dopřávám si i „nicnedělání“. Je to divný pocit, ale já to dám.