Já jsem vlastně nikdy neutržila žádnou zlomeninu, ani mě – krom vykloubeného lokte – za mou aktivní sportovní kariéru nepotkalo žádné vážné zranění. Za což teda veřejně děkuji všem svým dobrým vílám, které mě opatrují, protože když si představím, co všechno jsem vyváděla, tak se asi hodně nadřely…
Až teď.
Teď v době, kdy mám být vlastně zodpovědná matka a možná jen vozit děti do školky, ze školky, do kroužku a z kroužku jsem se po hromadě let musela zastavit. Ta zlomená pidi kůstka mi možná vlastně dala druhou šanci.
Když se ohlédnu za posledními několika, možná i mnoha lety, tak musím říct, že kromě pobytu v nemocnici před narozením dcery, jsem nějak zapomněla, co je to udělat si čas na sebe/ pro sebe/ případně pro mého milovaného muže… Vlastně ani to mateřství mě nezabrzdilo.
Něco mě táhne.
Pořád mě zřejmě táhnul a pravděpodobně stále táhne dopředu jakýsi pocit méněcennosti, pocit, že musím sama sobě i všem okolo dokázat, že prostě jsem dobrá, že něco umím. Vlastně se celou dobu honím po uznání. Starám se o děti, domácnost, jezdím pro Aničku do školky, vozím ji do kroužků, chodím s Adamem do kroužku. Venčíme psa, chodíme na hřiště, bruslit, jezdit na kole… Taková mateřská klasika, asi to známe všechny a nikdy jsem vlastně nepřestala pracovat a studovat. Jedna moje kamarádka mi s úsměvem říkala, že jsem takový sběratel diplomů a měla pravdu i to studium je něco, čím si dokazuju, že na to prostě mám. Ale na co, že?
Za čím se pořád honím?
A před několika týdny se moje dobré víly unavily a já to pochopila. Pochopila jsem, že se nemusím rozkrájet na místě, abych byla dost dobrá a že nemusím dělat šest věcí najednou, protože mi nikam neutečou.
A tak se učím. Učím se zmáknout svůj čas a každý den zařídit jen zlomek věcí z toho, co jsem byla zvyklá. Učím se užívat si čas jen s dětmi a rodinou a snažím se najít si čas opravdu jen pro sebe. Takže jsem – světe div se – začala zase po mnoha letech zase i číst knihy, které se netýkají mé práce a výchovy dětí.
Mám z toho zvláštní pocit, ale za těch posledních pár dní jsem si uvědomila, jak jsem hrnula všechno a všechny, často i rodinu, před sebou. Přesně jako buldozer. Ale už nechci a doufám, že ani nebudu, věřím, že můj na dobro poznamenaný malíček mi bude věčnou připomínkou.
Učím se.
Učím se čekat a nespěchat. V jednom postu jsem nedávno četla, že nejvíc spěcháme ve frontách u pokladny. Něco na tom bude. Když se rozhlédnu v supermarketu, kde jedou dvě pokladny, kolem sebe, vidím hromadu nervózních lidí. Přitom je to věc, kterou prostě neovlivníme.
Já se teď snažím co nejvíc využít každé chvilky, kdy jsem jen sama se sebou, takže třeba i ve frontě u pokladny, nebo aktuálně v čekárně traumatologické ambulance, kde – jistě to znáte – je to vskutku na hodiny. Mám čas se zastavit, zapřemýšlet, udělat si poznámky, nebo třeba zase začít číst knížku. A je to hrozná úleva, když shodíte tu nervozitu a spěch.
Takže díky.
Díky za každý nový den.
Díky za mou rodinu.
Díky za tu brzdu a díky za uvědomění, že se nemusím rozkrájet, a i přesto jsem dost dobrá.
A jestli máte ještě chvilku, mrkněte, co jsem z té své divoké nátury dokázala vytěžit 🙂